Psychosomatická onemocnění

Základním východiskem (nejen) pro psychosomatický přístup je pojetí jedince jako biopsychosociální jednotky. Znamená to, že onemocnění mívá své příčiny ve všech těchto složkách: biologické, psychické i sociální.

Nepohoda a stres duše může vést k onemocnění těla. Existuje řada teorií, které vysvětlují princip vzniku psychosomatického onemocnění, kdy je jedním z hlavních činitelů choroby psychický faktor. Tím častým a typickým vysvětlením bývá neodreagovaný vnitřní konflikt, a to mezi zvýšenou potřebou závislosti a zvýšenou potřebou vzdoru a sebeprosazení. Další koncept zdůrazňuje význam naší tělesné konstituce pro vznik těchto poruch, tedy dispoziční zranitelnost jednotlivých částí na úrovni orgánů a tkání a výše pak na úrovni organismu a jeho regulačních soustav (nervové, hormonální, imunitní), které jsou aktivovány nedostatečně nebo nadměrně. Také infekce, úrazy a další tělesná oslabení zranitelnost prohlubují. Významnou roli hraje také konstituce psychická – tedy osobnostní charakteristiky, trvalé duševní vlastnosti, povaha člověka, temperament a jeho odolnost vůči zátěži (věk je rovněž určující, děti reagují např. více psychosomaticky – typické je bolení bříška, apod.). Je nezbytné pohlížet na člověka rovněž jako na člena určitého společenství, zejména rodiny, kde se odehrávají ty primárně nejdůležitější mezilidské vztahy, které mohou často nevědomě napomáhat či dokonce nepřímo odměňovat udržování symptomů (např. pozornost od manželské krize je odvedena již výše zmíněnou bolestí bříška jejich dítěte). (Teoretickými východisky psychosomatiky se zabývají např. autoři F. Alexander, M. Dunbarová.)

Když jedinec onemocní, v první řadě více či méně „ztrácí“ – ať už energii, možnost účastnit se každodenních aktivit včetně těch zájmových, setkávat se s přáteli, být užitečný po pracovní stránce apod. Na druhé straně má z nemoci také „zisky“ – např. je o něj pečováno, druzí se k němu chovají vlídně, věnují mu pozornost. Subjektivně se člověk rovněž může prostřednictvím tělesné bolesti vyrovnávat s různými pocity viny, které tímto může odčinit. Zde se tedy pohybujeme na pomezí psychosomatických nemocí, kde je podstatné hledat prostřednictvím psychoterapie zdravé způsoby zvládání obtížné situace, k čemuž potřebuje klient či pacient dodávat značnou odvahu.

Často bývá obtížné přijmout variantu, že somatické problémy souvisí s psychickým stavem dotyčného člověka. Zde dochází i ke konfrontaci se společenským pojetím duševních potíží, jež je v naší kultuře výrazněji stigmatizující než onemocnění tělesné. Psychoterapie je indikována zejména u tzv. funkčních poruch, tedy tam, kde lékař vyloučil přítomnost orgánového či jiného tělesného poškození.

K typickým psychosomatickým onemocněním patří žaludeční vřed, kolitida, esenciální hypertenze, migréna, průduškové astma, neurodermatitida (ekzémy), některé případy obezity, diabetu mellitu a poruchy funkce štítné žlázy. Výrazné psychosomatické vlivy se předpokládají při vzniku některých nádorových a alergických chorob. Pro zajímavost můžeme uvést, že američtí kardiologové Rosenman a Friedman dělí jedince podle převažujícího způsobu chování na několik typů (A, B a C). Typ A se podle nich vyznačuje právě náchylností ke vzniku psychosomatických chorob, zmiňují zejména ischemické choroby srdeční a hypertenzní choroby. Jedná se o osoby ambiciózní a soutěživé, jež se své vlastnosti snaží před okolím skrývat, podobně jako agresivitu či nesouhlas s autoritou.

V širším slova smyslu můžeme chápat – v souladu s biopsychosociálním (psychosomatickým) přístupem – každé onemocnění jako výsledek všech tří již zmíněných faktorů, tzn. že se na něm vedle tělesných vlivů významně podílejí i ty psychické a sociální.

Použitá literatura:

Duševní poruchy a poruchy chování (MKN-10)

Robinson David J., Poruchy osobnosti podle DSM-IV, Trenčín, 2002

Zvolský P., Speciální psychiatrie, Praha 1996

Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení

Akutní reakce na stres a poruchy přizpůsobení

Akutní reakcí na stres rozumíme takové reakce (laicky psychický šok, např. ustrnutí se zúžením vědomí, neschopnost chápat podněty a dezorientaci s vegetativními příznaky panické úzkosti), které jsou časově ohraničené a vázané na traumatický zážitek, výjimečný fyzický nebo psychický stres (např. živelná pohroma, přepadení, znásilnění, války). Symptomy mizí během dvou až tří dnů. Ohrožujícím stresorem (tj. příčinou stresu) může být v případě poruch přizpůsobení změna v mezilidských vztazích, ztráta blízké osoby, domova (migrace, status uprchlíka) či práce anebo možnost vážné somatické nemoci. Naše vnímání reality zůstává zachováno a mezilidské vztahy mohou být krátkodobě narušené. Tyto poruchy se často setkávají i s individuální predispozicí (vrozenou nebo získanou náchylností) či zranitelností vůči stresu.

Posttraumatická stresová porucha je zpožděná reakce na závažnou stresovou situaci a je pro ni typické opakované oživování traumatu ve vzpomínkách nebo ve snech (noční můry), stranění se lidí, zvýšená dráždivost, úlekové reakce, poruchy koncentrace a spánku. Mohou se vyskytovat i sebevražedné myšlenky.

Dissociativní poruchy (konverzní) mají psychogenní původ (psychologickou příčinu) a jsou úzce spjaty s traumatizujícími událostmi, neřešitelnými problémy nebo narušenými vztahy. Předpokládá se, že nepříjemný emoční stav pocházející z daných problémů a konfliktů, které jedinec nemůže vyřešit, je nějakým způsobem přeměněn do symptomu. Tyto poruchy se rozdělují do mnoha podskupin. Člověk například ztratí paměť na určitou část života (disociativní amnézie), narušeno je jeho vědomí identity se zdánlivě účelným odcestováním z domova (dissociativní fuga), bezprostřední pocity a také ovládání pohybů těla jsou narušené (dissociativní stupor), přítomná je psychogenní zmatenost a může se stát, že se jedince jakoby zmocní jiná osobnost nebo „síla“ (trans a stavy posedlosti). Dále sem patří psychogenní hluchota (dissociativní poruchy citlivosti a poruchy senzorické), pseudozáchvaty bez ztráty vědomí a pohyby podobající se epilepsii (dissociativní křeče), ztráta nebo narušení pohybů (dissociativní poruchy motoriky). Toto narušení je částečné nebo úplné. Vzácně se objevují i jiné konverzní poruchy, a to Ganserův syndrom a mnohočetná porucha osobnosti.

Somatoformní poruchy doprovázejí dlouhodobě přítomné a proměnlivé tělesné příznaky (somatizační porucha) a bolesti (přetrvávající somatoformní bolestivá porucha), pro které nebylo nalezeno somatické (tělesné) vysvětlení lékařem a které rovněž ovlivňují fungování v rodině či dalších vztazích. Patří sem také stálé přesvědčení o přítomnosti jedné nebo více vážných somatických chorob (hypochondrická porucha), aniž však byla potvrzena lékařským vyšetřením. Symptomy se nejčastěji váží na kardiovaskulární, respirační a gastrointestinální systém (např. zrychlený tep, třes, průjem), ale nevysvětluje je žádné tělesné vyšetření (somatoformní vegetativní dysfunkce).

Jiné neurotické poruchy

Neurastenie (únavový syndrom) zahrnuje pocit zvýšené psychické únavy, zhoršené koncentrace a také pocity tělesné slabosti, narušeného spánku a úzkosti.

Depersonalizační a derealizační syndrom je porucha, kdy si jedinec stěžuje na to, že je on sám, jeho tělo nebo okolí neskutečné nebo nějak vzdálené. Tělo se mu zdá např. jakoby bez života, bez emocí. Může se objevit i u zdravých jedinců např. při stavech únavy nebo intoxikace.

Použitá literatura:

Duševní poruchy a poruchy chování (MKN-10)

Robinson David J., Poruchy osobnosti podle DSM-IV, Trenčín, 2002

Zvolský P., Speciální psychiatrie, Praha 1996